Je republikovým kuželkářským unikátem. Jako jediná má z posledních tří ročníků ligy dorostu tři medaile. Po zlatu a bronzu s mateřskou Jihlavou Petra Dočkalová získala bronz s Pelhřimovem, kde plnila roli kapitánky týmu. Na další a svou poslední dorosteneckou sezonu má velký cíl. „Přeji si zase zlatou,“ říká, ale jedním dechem dodává: „Když to nevyjde, tak se svět nezhroutí. Děláme to pro radost, ne pro medaile a poháry.“
Co tě přivedlo do Pelhřimova. Proč jsi si vybrala právě tenhle tým?
K Pelhřimovu jsem vždy vzhlížela jako ke vzoru. Znala jsem trenéry a hráče a oni znali mě. Už dříve jsme byli v kontaktu. Se spoluhráči v dorostu v Jihlavě jsme se neshodli na prioritách, takže jsem začala uvažovat o hostování. Nebylo to lehké, ale nikdy jsem rozhodnutí nelitovala. Nevybrala jsem si Pelhřimov jen kvůli tomu, že je nejblíže. Věděla jsem, že tu jsou skvělí lidé, se kterými bych chtěla být. Tato sezóna mi to jen potvrdila. Jsem tu šťastná a jsem ráda, že i Pelhřimov o mě stál.
V Jihlavě jsi byla zvyklá na klučičí společnost, v tamním dorosteneckém týmu jsi byla jediná holka. V Pelhřimově je situace jiná, tady holky převažují. Je to velká změna?
V tomto ohledu změnu moc necítím. Dobře vycházím s holkami i s kluky. Herně bychom měli být slabší oproti týmům, kde jsou samí kluci, ale to se neděje díky skvělé výkonosti mých spoluhráček.
Spartak dlouho otálel s volbou kapitána týmu. Ve druhé polovině základní části trenéři ukázali na tebe a tvoji spoluhráči tuhle volbu potvrdili. Potěšilo tě to? Nebylo to zavazující?
Ani trošku jsem nečekala, že ukáží na „nováčka“ a cizince v týmu. Udělalo mi to radost. Jako zavazující záležitost to rozhodně neberu. Jsem už asi taková. Práce navíc, domlouvání mezi týmem a trenéry není pro mě žádný problém. Snad jsem tým ani trenéry nezklamala.
V semifinále i ve finále ligy jsi šla hrát až druhý den. Jak jsi trávila to, že trenéři v sobotních základních sestavách ukázali po jiných?
Tady nehraje každý sám za sebe, jsme tým a je úplně jedno, kdo půjde či nepůjde hrát. Každý člen týmu, i ten, který nehraje, má určitý podíl na výsledku. Je to rozhodnutí trenérů, které úplně chápu. Letos jsem neměla zrovna nejlepší sezónu, takže hrát oba dny, když máme hráče, u kterých je více pravděpodobné, že hodí více než já, by bylo nerozumné. Trenéři využili toho, že mám více zkušeností a dokážu být v klidu, i když jde o medaili nebo o postup do finále. Proto jsem hrála druhý den a poslední post.
V rozhodujících chvílích sezony jsi hrála na pozici koncového hráče. Je to post, který je ti vlastní, který ti vyhovuje?
Vždy jsem se cítila jistější, když jsem hrála někde u konce sestavy. Nerada chodím první. Musím se napřed rozkoukat a dostat se do správného psychického rozpoložení. Postupem času jsem zjistila, že ten úplně poslední je nejlepší. I za ženy v Jihlavě hraji pravidelně na konci. Bohužel letos nebyla zrovna příznivá výkonnost, tak jsem část sezóny v Pelhřimově nechala tento post někomu s lepší výkonností. Když hrajete poslední, musíte si být se vším, co děláte, úplně jistí. Alespoň tak to tedy cítím já. Což jsem si nějakou chvíli po změnách ve stylu nebyla ani trošku jistá. Můžete tam jít také v situaci, kdy musíte absolutně zvrátit průběh zápasu, ale když si nevěříte, tak je to těžké.
Trénuješ doma v Jihlavě. Jediný kontakt s týmem máš při zápasech. Nevadí ti to?
Bylo by lepší, kdybych s týmem byla častěji. Naštěstí jsme v kontaktu přes sociální sítě. Tím si to dost vynahrazujeme. A alespoň se máme při zápasech o čem bavit.
Jsi jediný kuželkář v republice, který má z každého z posledních tří ročníků ligy dorostu medaili. Máš na to recept?
Vůbec se mi nechce věřit, že jsem jediná. Recept žádný nemám. Chce to jen, aby tým držel spolu za všech okolností a aby se všichni navzájem podporovali. Že bych zrovna já přinášela do týmu tyto elementy a strhávala s sebou všechny ostatní? Nedokážu říci, ale myslím si, že v tom to nebude. Jedinec může být sebelepší, ale neutáhne celý tým. Je to tvrdá práce všech. Mám akorát štěstí, nic víc bych v tom nehledala.
Pelhřimov uhrál letos medaili rozdílem jediné kuželky. Byla to náhoda nebo prostě tenhle tým na medaili měl?
Kuželky jsou nevyzpytatelný sport. Může se stát cokoliv. Uděláte nějakou drobnou chybu a už máte o kuželku méně, než má soupeř. Nechci tím říct, že jsme na medaili neměli. V základní části jsme měli nejvyšší průměr ze všech týmů, takže jsme šanci určitě měli. Jsem ráda, že to nakonec takto vyšlo.
Kde je největší síla současného týmu?
Největší sílu vidím v obří bojovnosti, že se nikdo nevzdáváme a bojujeme do posledního hodu. Právě to nám zajistilo medaili. A když se nedaří, tak vás nakopne to, že vám tým fandí. Hned máte motivaci pro to, abyste dál bojovali a dřeli. Síla je též v tom, že jsme v týmu dost vyrovnaní a je těžké odhadnout, kdo v jakém zápase bude nejlepším hráčem.
Čeká tě poslední rok v dorostenecké kategorii, budeš v Pelhřimově pokračovat? Co si do další sezony přeješ?
Moc ráda bych zůstala v Pelhřimově. Doufám, že mi mateřský klub hostování umožní a že Pelhřimov bude nadále o mě stát. Do další sezóny si přeji další zlatou! Jak se začalo, tak se má končit. Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby vše vyšlo. A když nevyjde, tak se svět nezhroutí. Děláme to pro radost, ne pro medaile a poháry. Ty jsou jen příjemným bonusem. Jako jednotlivec si nedávám žádný cíl. Uvidíme, co nám přinese následující sezóna.